Letí takhle jednoho krásného rána Otakárek po louce... letí, letí... a pojednou pod sebou uslyší pláč. Podívá se dolů - na kameni uvidí sedět Běláska. Otakárek slétl dolů a zeptal se Běláska,copak tmu schází.
"Ale, ztratil jsem se a mám takový hlad, že nemohu ani létat."
Otakárkovi bylo Běláska líto, tak mu povídá:
"Kousek odtud je mýtina, která je plná květin s dobrým nektarem, tak já tě tam zavedu; najíme se a já tady kousek dál bydlím v dutině starého stromu, tak u mne můžeš zůstat."
Slovo dalo slovo, Otakárek odvedl Běláska na mýtinu, kde byla spousta nádherných červených květin plných sladkého nektaru, kde si Bělásek i s Otakárkem pořádně nacpali bříška. Pak spolu spokojeně odešli ke starému stromu a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes